Město Děčín ležící na Labi poblíž státních hranic se SRN, zažilo ve 14. století v době Lucemburků zásadní přesun svého centra.

Město Děčín leží na soutoku řek Labe a Ploučnice (a Jílovského potoka) v nadmořské výšce pouhých 135 m. Město se nachází na rozmezí Labských pískovců, Českého středohoří a Děčínských stěn. V současnosti jej obývá asi 50 000 obyvatel. Děčín leží asi 20 km severovýchodně od Ústí nad Labem, přibližně 8 km od státních hranic se SRN, 60 km západně od Liberce a necelých 80 km severně od Prahy. Na počátku 14. století, v době počátku lucemburské vlády v Českých zemích, se město dostalo do vlastnictví rodu Vartenberků, kteří z něj učinili centrum svého panství. Město mělo právo obchodu, říční dopravy i rybolovu. Z města královského se proto stalo v druhé polovině 14. století město poddanské. Ještě výraznější změnou, která se v době panování Karla IV. udála, byl přesun centra města výše, na sever od hradní skály. Stalo se tak pro časté povodně, které město ve 14. století sužovaly. První nepřímá zmínka o existenci Děčína se datuje k roku 993. Doslovná zpráva zmiňující místní hradiště pochází z roku 1128. Ve 13. století se Děčín stal královským městem, vlastnícím mimo jiné gotický hrad. Ten přechází přibližně roku 1305 do vlastnictví Vartenberků. V průběhu husitských válek bylo město sužováno požáry, roku 1444 byl poté dobyt a vypálen děčínský hrad. Rozmach zažil hrad i město v době držby rytířů z Bünau, kteří z dolního hradu vytvořili zámek v renesančním stylu. V průběhu třicetileté války panství koupil rod Thun-Hohensteinů, v jehož éře získal zámek (nejprve barokní a poté) současnou, klasicistní podobu, na níž se výrazně podílel děčínský architekt Jan Václav Kosch. Thun-Hohensteinové vlastnili děčínský zámek až do 20. století, kdy zámek prodali státu. Od roku 1991 spadá zámek do vlastnictví města Děčín.