1362

Při pohledu z vyšehradských hradeb směrem na Nové město každého upoutá světle omítnutý kostel svatého Apolináře. Jedná se o jeden z 9 kostelů a 6 klášterů vybudovaných na Novém Městě pražském Karlem IV.

Podnětem pro výstavbu kostela svatého Apolináře se stalo císařovo rouhodnutí z roku 1362. Vybrány byly prostory na dominantním návrší naproti Vyšehradu, zvaném Větrov. Nově postavený kostel měl připadnout kanovnickému kolegiu ze středočeské Sadské (tento čin panovník prokazatelně konzultoval s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic). Pravděpodobně zde stávala starší kaple svatého Jiljí, ale pokud ano, byla stržena a kolegiální chrám vznikal bez jakékoliv předchozí architektonické podpory. Některé zdroje však uvádí, že se se stavbou začalo dříve. neboť stavba v nmnohém doplňuje celkový koncept Karlovy představy sakrálního novoměstského centra. Jako první byla vystavěna podélná sálová loď o pěti polích. Oproti dnešní podobě byla zastřešena sedlovou střechou, která nesla snktusní věžičku. Zároveň byla počata stavba mohutné hranolové věže s osmibokou nástavbou na jižní straně kostela, avšak tato část stavby měla zdržení. Pravděpodobně ještě za Karlova života byl připojen presbytář. Celá stavba byla dokončema před rokem 1390. V čele kapituly svatého Apolináře stával probošt, který byl vybírán z významných pražských duchovních osob, Za Karlova života se jím stal Volkmar ze Švamberka. Na západní straně se ke kostelu napojoval dům, ve kterém v dané době žilo osm kanovníků. Dům byl s tribunou v chrámové lodi spojen lávkou. Později při kostele vznikla škola. V roce 1419, při pobytu krále Václava IV. v kanovnickém areálu, bylo před kostelem sroceným davem v čele s Mikulášem z Husi požadováno povolení přijímání z kalicha. Vzhledem k faktu, že se v roce 1420 kanovník Petr z kroměříže přidal k husitům, nebyl kostel zničen, během obléhání Vyšehradu sloužila kapitula orebitským bojovníkům jako přístřeší. Svou roli, proč nebyl za husitských válek kostel zničen, měl i poměrně strohý interiér kostela, z architektonického hlediska obohacený o deset mohutných, jednou odstupněných opěráků, armovaných pískovcovými kvádry a přepásaných v dolní třetině podokenní profilovanou římsou, přecházející na opěráky ze stěn lodi. Nitro lodi je bohatě prosvětleno velkými lomenými okny s původním široce prožlabeným kamenným ostěním, signovaným místy kamenickými značkami. Prostoru lodi dominuje rozložitá křížová žebrová klenba s téměř půlkruhovým, jen nepatrně lomeným profilem. Precizně vytesaná hrušková žebra jsou ve vrcholech svázána mírne vystupujícími kruhovými svorníky. Žebra dosedají na stěnách na precizně opracované pětiboké kružbové konsoly. Jedná se o motiv zalamování známý ze Slezska a zároveň stavba poukazuje na vliv karlštejnský a stavitelů z chrámu svatého Víta (nazýváno též jako vliv poarrasovský, nebo předparléřovský). Fresky s pásem stojících postav apoštolů, byly dokončeny až po roce 1390. Kostel svatého Apolináře vytváří střed pomyslného kříže sakrálních staveb založených, nebo upravených v době Karla IV. jedná se dále o Emauzy (směr severozápadní), kostel svaté Kateřiny (směr severovýchodní), kostel na Karlově (jihovýchod) a kostela Zvěstování Panny Marie na Slupi (jihozápad). Kostel svatého Apolináře se zároveň údajně nachází ve stejné nadmořské výšce jako vyšehradská bazilika svatého Petra a Pavla. Interiér kostela byl v 17. století barokizován. Navíc řada zařízení pochází ze zrušeného chrámu Panny Marie a Karla Velikého (v roce 1780). V roce 1789 byla v domě kanovníka zřízena veřejná porodnice. Zároveň zde byl zřízen nalezinec. V letech 1893 – 1898 byla stavba regotizována Josefem Mockerem. V letech 2001 – 2012 byla farnost svatého Apolináře spravována komunitou Chemin Neuf.