Sakrální stavby


Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově

1350

Kostel, dnes charakteristický červenou barokní střechou s makovicemi, je dominantou předmostí Nuselského mostu na novoměstské straně. Příchod do areálu je možný přes prk zvaný Ticháček z ulice Ke Karlovu, nebo z Horské ulice. Kostel byl založen na nejvyšším místě Karlovy pravobřežní Prahy, na místě, které převyšuje i samotný Vyšehrad a dosahuje výšky 236 metrů nad mořem. Prostor nabízel (a předpolí Nuselského mostu stále nabízí) široký výhled na krajinu od Vršovic až po Letnou. Samozřejmě se z věže kostela dala přehlédnout celá tehdejší Praha.

Klášter řehorlních kanovníků svatého Augustina byl spolu s kostelem Panny Marie a Karla Velikého založen listinou datovanou ke dni 13. září 1350. Vzorem pro stavbu kostela a přilehlého kláštera augustiniánů se stalo město Jaruzalém. na nejvyšším místě hory Karlovy a nejodlehlejším místě Prahy měla vzniknout stavba ke cti Karlova patrona, svatého Karla Velikého. Augustiniáni převzali od Karla IV. vzácnou relikvii, tři zuby Karla Velikého. Je zároveň otázkou, zda hrál roli i fakt, že augustináni byli ve své době známi netradičním pojímáním skrálního prostoru a jejich kostely měly (na rozdíl od jiných řádů) poměrně rozmanité půdorysy. Zakladatel Karel IV. na Karlově dokonce položil základní kámen. Náklady na stavbu poskytoval ze svých důchodů. Na stavbě, která začala až následujícího roku, pracovala královská huť – přesto nemáme o průběhu příliš mnoho zpráv. Což možná dává za příčinu vzniku legendám. Jedna z nich prací, že kostel byl zaklenut na svou dobu nevídanou klenbou. Když měli dělníci složit lešení, odmítali poslušnost, neboť se obávali, že se na ně během prací klenba zřítí. Sám mladý stavitel tedy dřevěné lešení zapálil. Z oblaku dýmu se náhle ozvala rána. všichni si mysleli, že to spadla klenba. Nebohý stavitel se v zoufalství rozeběhl dolů z kopce a skočil do řeky, čímž se utopil. když se dým rozptýlil, všichni viděli, že onou ránou byl pád lešení; klenba zůstala. Jiná pověst praví, že stavitel upsal duši ďáblu. Dalším pevným bodem a datem je rok 1377, kdy došlo za přítomnosti panovníka i jeho syna Václava IV. ke slavnostnímu vysvěcení kostela, který však ještě nebyl dokončen. Pražský arcibiskup Jan očko z Vlašimi odsloužil mši ve stavbě, které pravděpodobně chybělo presbyterium. S největší pravděpodobností lze říci, že je dílem jiného architekta než vlastní loď. Otázkou stále zůstává, zda byl kostel vůbec zaklenut. Dalším zajímavým bodem v diskuzích o kostelu na Karlově je spor, zda kostel neměl být původním místem, kde chtěl císař uložit říšský poklad (ostatky svatých a další relikvie), než dal (asi) roku 1365 přednost Karlštejnu Zatímco krátkodobě byl říšský poklad uložen na Vyšehradě, v případě kostela na Karlově zůstalo nejspíše jen u idey – ač dost reálné, o čemž svědčí zasvěcení chrámu i celková dispozice. Kostel je tvořen volně stojící oktogální lodí s polygonálně uzavřeným presbytářem na východní straně a hranolovou věží na straně západní. K lodi byly v dalších dobách dostavovány jednotlivé prvky (jako například Svaté schody, Betlémská kaple atd.). Presbytář je zaklenut jedním polem gotické křížové klenby a paprsčitým závěrem. Z původních svazkových přípor bez hlavic vybíhají subtilní hruškovitá žebra. Každá strana osmiúhelníka je dlouhá 30 rýnských stop (což je 9, 42 metru), vysoká 60 rýnských stop. V duchu číselné magie je poměr presbytáře a délek lodi 1:2, mezi kostel a klášter byla vsunuta stará sakristie, polovičního rozměru než presbytář. Na rozdíl od sousedního kostela svatého Apolináře byl kostel na Karlově v průběhu husitských válek silně poničen a nejméně dvě desítky let chátral. Až na konci 15. století byl opravem a získal pozdně gotickou střechu se štíhlou lucernou. Finální podobu klenby však kostel získal až při další přestavbě, v 70. letech 16. století. Protože kostel v roce 1603 po úderu bleskem vyhořel (však také mohl být nejvyšší novoměstskou stavbou), opět prodělal stavební úpravy a kostelu přibyla střecha s barokní makovicí. Během vpádu pasovských byl kostel vypleněn a za třicetileté války sloužil jako skladiště a zbrojnice. Po skončení války byl kostel opět upravován. Na počátku 18. století byly jako součást chrámu vystavěny Svaté schody. Po té následovaly další barokizované úpravy. Během nich byla údajně odstraněna původní kamenná kazatelna a nahrazena dřevěnou. Úpravy byly dokončeny v regotizujícícm stylu. Avšak v roce 1755 kostel opět vyhořel. Po opravě následovalo pruské obležení Prahy a v kostele i přilehlých klášterních budovách následkem bombardování opět hořelo. Ačkoliv byl kostel opět opraven, karlovská kanonie byla zrušena a kostel odsvěcen. Za vlády Josefa II. byl klášter zrušen a v budovách od roku 1789 sídlil chorobinec (o dva roky později špitál pro léčení nakažlivých nemocí), čímž vznikla potřeba kostel znovu vysvětit a postupně stavby opravovat. Na počátku 20. století začaly v kostele velké opravy v duchu novogotiky (mimo jiné se na nich podíleli architekti Josef Mocker, Kamil Hilbert, Eduard Sochor a další). Opravy však byly pod vlivem Maxe Dvořáka dokončeny v duchu novobarokním. Kostel sloužil i jako školní chrám pro školu na Karlově (dnes v Legerově ulici). V době první světové války sloužil kostel jako lazaret. V roce 1960 objekt získalo ministerstvo vnitra, kterému prostory posloužily jako státní archív. Po velkých opravách byla část budov zpřístupněna jako Muzeum Pohraniční stráže. V roce 1973 došlo k reorganizaci a vzniklo zde Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra. Prostory bývalého rajského dvora byly zastřešeny a vznikl zde kinosál. Venkovní prostory vyplnilo mimo jiné dětské dopravní hřiště. Od 12. dubna 1991 slouží budovy kláštera jako Muzeum Policie České republiky. Vzhledem k natolik rozmanitému vývoji je nannejvýš pochopitelné, že z původního zařízení kostela se nezachovalo vůbec nic.