1347

Jako u jiných novoměstských staveb plánoval Karel výstavbu kostela a kláštera Na Slovanech již v době, kdy připravoval koncept nově založeného Nového Města. Pro komplex si vybral návrší zvané Skalka, odkud se terén svažuje na jih do Podskalí, na západ k řece.

Zakládací listina je datována k 21. listopadu 1347 a císař v ní sděluje arcibiskupu Arnoštu z Pardubic, že na základě papežova svolení zřizuje u podskalského kostela svatých Kosmy a Damiána benediktinský klášter ke cti Boží, svatého Jeronýma, který první přeložil bibli z hebrejštiny do latiny a slovanského jazyka, a svatých Cyrila, Metoděje, Prokopa, českých patronů... Se slovanskou bohoslužbou se Karel seznámil během svého pobytu v chorvatském městě Senji v roce 1337. Důležitým se stal souhlas papeže Klimenta VI., udělený osobně pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, aby byli v českých zemích koncentrováni slovanští mniši, kteří pobývali po tehdejší Slavoni. Mniši dostali za úkol vykonávat církevní obřady jazykem srozumitelným lidem. Slovanská liturgie má v českém prostředí tradici od dob panování knížete Oldřicha, který založil klášter na Sázavě. Panovník vymezil důchody kláštera, které však později navyšoval. Zakládací akt vykonal arcibiskup pražský 14. prosince 1347, akt nabyl pravního charakteru papežskou bulou 21. září 1348, na svátek Matouše, apoštola Páně. Neboli emauzský klášter, podobně jako karmelitánský klášter Na Písku, se začal stavět dříve, než započala stavba celého Nového Města Prostor, vybraný a vymezený panovníkem pro stavbu kláštera, lze pokládat za jeden z nejlepších v uvedené lokalitě. Emauzský klášter se jednak nacházel nedaleko od nového centra života na Dobytčím trhu, jednak stráně nad řekou nabízely klidný prostor pro rozjímání a zároveň vhodný prostor pro založení zahrad. 21. září byl zvolen první opat Pavel I. Ursinus, jeden z několika mnichů pozvaných z benediktského opatství svatých Kosmy a Damiána v Tkonu (na ostrově Pašmanu u Zadaru). Na opětovnou císařovu žádost udělil papež opatu Pavlovi v roce 1350 biskupskou hodnost. Ke slavnostnímu vysvěcení došlo až na Pondělí velikonoční dne 29. března 1372, kdy se čte část evangelia, ve ktré jsou učedníci do Emauz. Od té doby se tu každoročně koná na Pondělí velikonoční emauzská pouť. Stavba kláštera byla ukončena pravděpodobně roku 1533, jak svědčí ručně psaný nápis na malbě v ambitu (malba je však z konce 16. století). Není jistě náhoda, že během stavby klášterního komplexu Emauzy byla použita míra 1 stopa je rovna 29,93 centimetrů, což je totožná míra, jako byla použita během projektování a vytyčování stavby chrámu svatého Víta a celého Nového Města pražského. V klášteře byla vybudována jedna z největších knihoven na našem území. Sám panovník knihovně daroval Remešský evangeliář. V roce 1356 zřídil Karel IV. při klášteře místo písaře, jenž měl za úkol opisovat knihy. V průběhu krátkého času poklesla kázeň některých mnichů, kteří dokonce v roce 1367 požádali arcibiskupa, aby směli klášter opustit. Arnošt z Pardubic odchod zakázal. Následně došlo ke konfliktu mezi konventem i s převorem na jedné straně a opatem na straně druhé. Možná právě z této doby pochází pověsti, ve kterých se praví, že na Emauzích vaří čerti. Arcibiskup spor urovnal a v roce 1379 mniši opět složili slib poslušnosti. Je možné, že za spory mohla určitá provizoria, která ukončil až arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, když o Velikonočním pondělí 29. března 1372 vysvětil klášter i s kostelem. Slavnostní události byli přítomni nejen císař se synem Václavem, ale i dva kurfiřté, několik arcibiskupů a další významní hosté. Během obřadu se četlo v evangeliu právě o setkání Krista s učedníky v Emauzích. Portál z jižního křídla ambitu do refektáře, který je umístěn asymetricky vzhledem k ostatním klenebným polím ambitu, je důkzem, že jižní a východní křídla kláštera byla postavena nejdříve, ve stejné periodě jako se stavěla východní část kostela. Aby nebyl narušen celistvý prostor křížové chodby ambitu (nacházející se na jižní stěne kostela), zvolili stavitelé důmyslný systém opěrných oblouků – šíři křížové chodby obkračuje a převádí tlak kleneb do vnějších opěrných pilířů. Stavba pokračovala západním křídlem a dokončila se klenutá síň souběžná s jižním křídlem. Jak nás přesvědčují značky kameníků, souběžně byl stavěn kostel, a to od východního chóru směrem k západnímu průčelí. V průběhu stavby však došlo ke změně stavební koncepce, jak dokládá nález ve východním křídle. V místech dnešní císařské kaple bylo pravděpodobně původně východní průčelí budovy navazující na závěr kostela. Celé východní křídlo bylo přestavěno, původně plochostropé prostory získaly zaklenutí, čímž narostly další stavební potíže, například v prvním se musely problémy dořešit zvednutím podlahy oproti ostatním prostorům kláštera. Dodnes je patrná narušená návaznost portálků a oken k jejich úrovni. Důvodem, proč byly provedeny stavební úpravy a kaple byla oddělena, se nejspíše stalo dovezení nejvzácnějších říšských relikvií majících vazbu ke Kristovu utrpení. Ostatky dovezl do Čech Karel IV. se záměrem je uschovat na Karlštejně – v Emauzích byly přechovávány jen dočasně, než se dostaví prostory kaple Utrpení Páně na Karlštejně, a nejspíše i přechodně během vystavování ostatků v kapli Božího těla na Dobytčím trhu. Proto je emauzská císařská kaple vymalována pašijovými výjevy. Na svornících nalezneme vytesaný znak jak s říšskou orlicí (první klenebné pole východního křídla ambitu), tak s českým lvem (v jižním křídle před vstupem do refektáře). Ve východním křídle bývala i vytesaná korunovaná hlava. Pokud projdeme křížovou chodbou kláštera, narazíme na mimořádný cyklus nástěnných maleb, které si zřejmě objednal zadavatel, císař Karel IV. Malby představují typologické uspořádání, zpravidla s jednou scénou z Nového zákona v horním pásu a dvěma starozákonními scénami v pásu dolním. Tento středověký styl výzdoby, vycházející z Bible chudých však obsahuje řadu odchylek. Cyklus maleb vyhotovil kolektiv autorů, z nichž někteří spolupracovali s dílnou Mistra Theodorika. Malby kladené do doby kolem roku 1360 mají v českém prostoru srovnání jen s malbami karlštejnskými, v evropském měřítku bychom podobné obsáhlé celky na výtvarné výši mohli zhlédnout na severu Itálie, v Avignonu, nebo v oblasti Porýní, tedy v místech, které císař důvěrně znal a často navštěvoval. Na rozdíl od mnoha klášterů zůstal v průběhu husitských válek díky svému zaměření emauzský klášter ušetřen. Přešel do správy utrakvistických správců. V roce 1663 dostali prostory se svolením císaře Ferdinanda III. bendeiktinští mniši pocházející z Montserratu. Císař nadále klášter štědře dotoval, snažil se s místními mnichy šířit úctu Panny Marie Montserratské, kopie sochy Panny Marie byla umístěna na hlavním oltáři. Komplex prošel rozsáhlou barokní přestavbou. V 18. století nejprve Francouzi zbudovali v klášteře nemocnici, později Prusové kasárna. Po josefínských reformách byl snížen počet mnichů a klášter začal mít existeční problémy, což mimo jiné vedlo k odprodeji místní obrazárny drážďanské galerii. V roce 1880 obdrželi se do Emauz nastěhovali benediktini přísné římskoněmecké kongregace, kteří byl vypuzeni z Pruska Bismarckovou kulturní politikou. Za pomoci německých obyvatel města uzpůsobili emauzský komplex svým ideálům, odstarnili barokní výzdobu a provedli vyčištění gotiky dle svých představ, jak připodobnit budovy původnímu vzhledu. Ač se členy řádu stalo i několik českých bratrů, byl v roce 1919 řád označen za proněmecký a vyhoštěn. Prostory získala hudební konzervatoř. Ale jen do roku 1925, kdy se klášter předá českým benediktinům, čímž dojde k mnoha dalším stavebním úpravám. Dne 22. července 1942 byli mniši vypuzeni a nacisté zatkli opata Arnošta Vykoukala, jenž svůj život ukončil v koncentračním táboře v Dachau. V klášteře nejprve sídlil pozemkový úřad, později německý červený kříž. Během tragického náletu na Prahu dne 14. února 1945 zasáhlo klášter i kostel několik bomb vržených americkými letci. Po válce vznikla Společnost pro nové vybudování Emauz a konvent se stal členem svazku benediktinské slovanské kongregace. Avšak v roce 1950 byli benediktini vyhnáni, budovy převzal Státní úřad pro věci církevní. Na začátku 50. let byly provedeny práce vylepšující statiku staveb a rozeběhla se velká diskuze o úpravách silně poničeného areálu. Dostavba proběhla až v letech 1965 – 1968 a kostel mimo jiné obdržel špice věží – dvě betonové, přibližně trojúhelníkové skořepiny s pozlacenými hroty od Františka Marie Černého. V rámci restitucí byl v roce 1990 vrácen benediktinum, pod názvem Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích zde působí kongregace dodnes. Součástí areálu je také barokní kaple svatých Kosmy a Damiána, kterí kázali víru a léčili lid bez nároku na odměnu. Kaple stojí na vyvýšené Břežské skále a je svědkem původního ještě předklášterního románského kostelíka svatých Kosmy a Damiána, přípomínaný již v roce 1178. Legendy vypráví, že v něm sloužili mše jak svatý Václav, tak svatý Prokop. Kostel byl po vzniku kláštera stavebně upraven a povýšen na klášterní. Jako klášterní sloužil do dokončení výstavby ústředního emauzského kostela. Později byl odsvěcen a dokonce se v něm lisovalo víno. Dnešní podobu objektu dala přestavba v letech 1657 – 1659. Kaple, zmiňovaná v mnoha textech stále jako kostel (i zdrobnělinou kostelík, nebo chrám) dnes slouží řeckokatolické církvi.